NAPSALI O NÁS

Skupina B.P.T. Zlín predviedla v originálnom prevedení klasickú medzivojnovú trampskú hudobnú tvorbu svojimi vokálmi. Nakoľko v rannej klasickej trampskej tvorbe bol dosť výrazný zborovo vokálny spev, tak B.P.T. Zlín to predviedli úplne originálne, znelo to nádherne a bol som z toho dojatý.
Pedierko, T.O. Divý Kaktus, 2018, po hraní na oslavách 100 let Ztracenky

Když zazpívali a capella píseň Cariboo, mé ztracenkářské srdéčko plesá a jásá. Jednak vícehlas vyšel skvěle, druhak písnička měla tu správnou dávku sentimentu i napětí, tak jak ji Jaroslav Mottl na Ztracence napsal.
Dana, TO Ztracenka, 2012, po vystoupení v Praze k výročí Jarky Mottla

Pri ich počúvaní a speve na koncerte sme však mali iný dojem ako z čítania z internetových stránok a to taký, že tu už neni vlastne čo formovať, proste je to tak a treba to brať ako skutočnosť, že sú už absolútne vyformovaný a aj pre to najnáročnejšie trampské hudobné ucho je radosťou ich počúvať. Na koncerte v Ivanke nás však prekvapili, najmä teda svojimi hlasmi, ale i výberom svojho repertoáru, ktorý bol naozaj veľmi pestrý. Boli to piesne, folkové, spiritualové a čo nás najmä potešilo a čo bol na dlho nezabudnuteľný zážitok z tohoto koncertu, tak to boly piesne trampské. Kapela B.P.T. zo Zlína je jednou z najznámejších moravských kapiel nielen zo svojimi koncertnými vystúpeniami v sálach kulturakov, či od táborových ohňov z trampských osád, ale tiež chrámovou hudbou a svojimi dosť častými vystúpeniami v kostoloch...
Pekelník, Slovensko, 2011

(O našich keltských baladách)
„Really enjoyed listening to them, great. They sound much more authentic than most versions in "foreign" languages - well done.“
Opravdu jsem si ten poslech užila, skvělé. Skladby zní mnohem autentičtěji než většina verzí v cizích (neaglických) jazycích - dobrá práce.
Helen-Anne Ross, cellistka a zpěvačka, Skotsko, 2012

Díky za vystoupení kapely BPT Zlín v loštickém kostele v pátek večer. Přítomni je nechtěli pustit za scény, protože je chytli svým vystoupením za srdce.
kamarád Pavel z Bratislavy 2. 9. 2015

Nepotkáte je na velkých festivalech, ale spíše v komornějším prostředí táborových ohňů, nejrůznějších kulturních klubů, či teď v předvánočním období v kostelích nebo na farách a nebo v sálech knihoven. Pokud si chcete jejich vícehlasý zpěv užít a vychutnat, je opravdu třeba zajít na místa, kde je ticho a způsobné chování dáno již samotným prostředím. Svým zpíváním přinášejí radost a pohodu duší, a právě adventní čas, to je čas pro jejich krásné písně s touto adventní a vánoční tematikou. Kapela klade důraz především na zpěv, hudební doprovod je opravdu jen dobarvujícím prvkem. Ve svém repertoáru má řadu krásných písní, ať již převzatých či vlastních, od písně trampské, lidové ve vlastní úpravě, folkově laděných spirituálů, okrajově i něco málo hudby vážné. Umí zaujmout růné publikum a sbírat ceny. Posledním úspěchem bylo první místo na Trampském festiválu ve Skaličce v polovině září, kde P.B.T. suveréně vyhrála jak u odborné poroty, tak i u samotných diváků. Jejich vystoupení, přes všechnu úctu k ostatním vystupujícím, bylo co do kvality mimo běžné mantinely tohoto festiválku a proto je jejich vítězství více, než dokladem kvality a radosti.
Country club Halenkovice, 2011

Kapelu B.P.T. Zlín bych představila jako moravskou verzi Spirituál kvintetu šmrnclou trampingem. Ani téměř dvacet let ve společné sestavě její členy nepřinutilo žánrově se vyhranit. Proto mimo spirituály a trampské písně jsou v jejich repertoáru i přesahy folkové, či folklorní. Skupina není specifická jen tím, že působí bez mála třicet let, ale především svým projevem – pět hlasů, které doprovází dvě kytary, píšťalky a kontrabas. A právě majitele největšího kapelního nástroje, Jardu Bužka alias Tota jsem vyzpovídala.
Naše kapela vznikala za pochodu. Potkávali jsme se různí muzikanti a kdo měl dostatek pevné vůle, zůstal, kdo ne, odpadl. A do této sestavy jsme se skumulovali v polovině osmdesátých let. Původní stimul pro založení kapely byla myšlenka, aby i ta muzika u táborových ohňů zněla líp. Když se po čase trénování dostavil výsledek, bylo nám líto jej neukázat, a tak jsme začali objíždět různé Porty a koncertovali jsme i mimo lesní prostor. V devadesátých letech jsme se dostali až do finále Porty, tehdy to mělo renomé. Dnes naše skupina stojí na třech pilířích. Prvním jsou akce u ohně, pak jsou to soutěže, koncerty a třetím pilířem jsou charitativní akce – adventní koncerty, Vánoční, tříkrálové… Bývá to ročně kolem pěti takovýchto koncertů. Spolupracujeme i s Centrem pro rodinu a přispíváme na studium dívky z Ugandy. Tímto my vzdáváme dík za to, že můžeme hrát, jsme zdraví…
A co říkáš na svůj úspěch na Portě a postupu z Chřibskokarpatského kola do Českého finále? Postoupili jste z prvního místa soutěže pořádané v Koryčanech.
Na Portu jsme šli po deseti letech. Kamarád, pořadatel kola mi volal: „Pojďte do počtu…“, takže jsme tam šli a vyhráli jsme. Dál se docela těšíme. Jsme zvědaví, kam soutěž poskočila od té doby, co jsme tam byli naposled.
Jaká je podle Tebe úroveň kapel, které na tomto kole Porty hrály?
Bylo poznat, že se přitvrdilo. Něco se na Portu projevem ani nehodilo. U některých muzikantů je poznat, že jim schází dostatek trpělivosti k tomu, aby dali dohromady projekt, dali si na tom práci. Pak je vidno, že to nejsou jen jednotlivé solitéry, které tam vyčnívají. Je třeba, aby se sehráli. Kapely na mě působily tak, že jejich tvorba byla sešitá horkou jehlou, ale je to můj subjektivní dojem.
Pojďme k vašemu kapelnímu repertoáru. Máte mezi ním i vlastní skladby - kolik jich máte a kdo se na nich podílí?
My tvoříme stejně jak bratři Ebenové – omyl – selekce. Dáváme písničky dohromady všichni. Nejdřív projdou ostrou kritikou, nezůstane na nich nit suchá dřív, než píseň přijmeme a budeme ji zpívat. Nechceme mít v repertoáru škváru, a tak spousta písniček zapadla – těch nejlepších může být tak přes dvacet. Tématem nemusí být nějaké závažné problémy tohoto světa… Máme i písničky, které přejímáme od starých mazáků, upravíme si je po svém, aby nám to pasovalo do pusy… Máme rádi autory, jako jsou Samson-Lenk, Stopa, Spirituál Kvintet, ale zpíváme i zapomenuté a polozapomenuté písničky u ohně, od kohokoliv, kdo je dobrý.
Udržet kapelu tolik let vyžaduje hodně úsilí. Kdo, nebo co je hnacím motorem kapely?
Myslím, že jsme to všichni. Střídáme se - každý z nás má čas od času aktivnější období. Ale baví nás to pořád všechny - nikdo neodmítne hraní, ani když má hodně práce. Tím hnacím motorem je také to, že chceme být každý nějakým způsobem platný. Víme, že jsme tu jenom chvilku.
V čem to tedy je, že jste spolu už tak dlouho?
Jsme spolu pořád v kontaktu. Zkoušíme každý týden, minimálně jednou a to celé odpoledne. Navíc jsme docela provázaní i vztahově. Pomáháme jeden druhému, když je potřeba, nekašleme na sebe. Taky spolu vyrážíme na různé akce – k táboráku, na výlety, na běžky...
Dokážeš si představit, že by někdo od vás z kapely chtěl odejít?
No, už se to několikrát i stalo. Někdo bouchl do stolu, že jde pryč, ale za týden se vrátil. Nevím jestli by ten náš projekt byl takový jaký je, kdyby někdo odešel. Protože jsem realista, tak si to představit dokážu, ale bylo by to daleko složitější než teď. Už jsme zkoušeli hrát i s jiným muzikantem, ale těžko akceptujeme hudební úroveň někoho dalšího, ať je nižší, nebo vyšší.
A co ponorka?
Ponorka samozřejmě existuje, ale jakmile se začne blížit, tak máme taková různá hesla, náznaky. Proto si taky dáváme o prázdninách pauzy, i když je to docela jed na profesní úroveň.
Co byla pro vás taková nejhezčí zkušenost?
Těch zážitků je hodně. Vzpomínám si, že když jsme po jednom z Vánočních koncertů v Zádveřicích dohráli, přišla za námi tetina s nákupní taškou a říkala: „To bylo tak pěkné, že jsme až plakaly.“ Dala nám tu tašku a v ní byla dvě oškubaná kuřata.
S kým vším jste už za dobu působení spolupracovali?
Těch kapel bylo víc. Točili jsme něco na desku Fleretů, byl tam i Kanán...
Neplánujete do budoucna nějakou další desku?
O něčem takovém jsme uvažovali – třeba přehrát kvalitněji naše první CD. Ale bráníme se komerci, protože by nás to tak nebavilo. Máme špatný příklad našich kamarádů, které to semlelo. Nemáme reklamu nikde. Máme tu jednu desku, kterou jsme si vydali sami. Navíc co koncert, to nějaký záznam… Posloucháte záznamy ze svých koncertů. Je těžké bilancovat podle nahrávky? Není to snadné. My už z toho dneska máme srandu. Ale díky tomu teď vlastně už nevíme co je to tréma.
Mluvil jsi o charitativní činnosti – sponzorství studia dívky z Ugandy. Jak jste se k možnosti její podpory na dálku dostali?
Žena Waldy ( Pavel Nosálek ) byla zaměstnána v charitě, podobné aktivity jsou jejich náplní. Jednoho dne přišla s tímto nápadem a my jsme do toho šli. Jmenuje se Julietta Naitonby, je jí 21 let a teď studuje na učitelku. Studium jí sponzorujeme už čtvrtým rokem. Pro nás je to takové naplnění, satisfakce.
InZlin 2008